Tanec a hudba - radost a smutek

Jedna z knih Hebrejské bible vypráví o tom, kterak nechal král David přenést archu úmluvy do Jeruzaléma a za hlasitého zvuku pozounů kolem ní tančil a radostně poskakoval. Když viděla jeho manželka královna Míkal, jak se její muž točí a výská, styděla se za něj, ve svém srdci jím pohrdla a do očí mu vmetla, že se chová jako blázen. David jí však řekl: „Mlč, pro lásku k Hospodinu tak činím!“ Nebesa pak potrestala Míkal za její pošetilá slova neplodností... Od těch dob jsou tanec, hudba, ale také smutek neoddělitelnou součástí každé radostné chvilky dětí Izraele. Tento příběh ukazuje, že pocity štěstí nejsou pouhým vnitřním stavem duše, ale hnutím celé bytosti, včetně těla. Židovská historická zkušenost zároveň učí, že v každé, i té nejblaženější pozemské radosti, je vždy obsažen střípek smutku. Při svatebním obřadu ženich rozdupává skleněnou číši na připomínku křehkosti pozemského štěstí a zboření jeruzalémského Chrámu. Židovské srdce v sobě totiž spojuje obojí – radost i smutek.